Den první.

Odjel dnes ráno. Nařídila jsem si budík na 3:45, abych se s ním mohla rozloučit. V bytě takhle časně bylo chladno a celé mé tělo bylo zaplaveno smutkem. A strachem. Přes čtrnáct dnů ho těď neuvidím a jelikož jsem bláznivě zamilovaná, ty dva týdny zdají se býti věčností. Řekl, že mě miluje a políbil mě. Zatímco on se usmíval, já plakala. Zalezla jsem si zase do pelechu a doufala, že prospím celý den. Probudila jsem se kolem půl desáté. Napsal mi už dvě SMS. Ihned jsem odepsala, ale zpráva nebyla doručena. Měl právě v tu dobu přesedat v Amsterdamu. Snažila jsem se nějak se zabavit. Nic nefungovalo. Nakonec jsem v zoufalství otevřela naší lékárničkovou skříň a hledala Neurol. Nebyla tam. Rázem mi došlo, že jsem ho asi tak před měsícem, kdy jsem neměla o Africe ani tušení, v záchvatu uklízení vyhodila. Expiraci měl pouze do konce 12/07, ale teď by se tak hodil!!! Nevím, jak funguje na úzkost a strach, ale spím po něm jako dítě. Zaspat smutek, to jsem přesně potřebovala. Nicméně Neurol ani nic podobného jsem po ruce neměla a tak jsem zůstala jen já, úzkost, strach, kočka a prázdný byt. Pustila jsem se do úklidu. Zabavila jsem se tak na 2 hodinky a pak už jsem se cítila o něco lépe. Alespoň tak, že jsem se mohla mrknout na matiku. Mezitím jsem ještě na idnes zkontrolovala, jestli náhodou nespadlo letadlo. Na nebi i při zemi se zdál být klid. Pustila jsem si hudbu a na chvíli se mi skutečně podařilo odpoutat se od přítomnosti. Zacvičila jsem si. Akorát jsem pila teplý čaj, když zavolala Minda. Ptala jsem se jí, jak přežít, jak se nezbláznit. Skutečně všechny mé kamarádky nechápou, jak mohu tak sebetrýznivě prožívat přítelovu služební cestu. Možná ale proto, že já prožívám sebetrýznivě všechno. Když jsem náhoudou šťastná, jen žiju ve strachu, že šťastná být přestanu. V konkrátním případě, že se vztah stane minulostí. Smutek a úzkost člověka unaví. Jdu spát.