Den třetí.

Mám za sebou náročný den. Ve škole jsem byla celkem dlouho a když jsem dorazila domů, nebylo už času nazbyt. Potřebovala jsem se mrknout na látku, abych na zítřejším cvičení stačila držet krok. Najednou byl večer.

Můj drahý mi dnes napsal dvě SMS, což je docela velký úspěch. Včera večer jsme spolu nakonec mluvili přes Skype. Říkal, že dnes potřebuje jít brzy spát. Tak trochu jsem doufala, že si večer zase popovídáme, ale jak to tak vypadá, měl jiné plány. Nevím, co si mám myslet. Připadám si tady v tom bytě navíc. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe.

Den druhý.

Dopadl lépe, než jsem čekala. Tím chci říci, že jsem ho přežila. Začala zase škola, takže jsem měla co dělat. Cestou domů jsem v metru poslouchala rozhovor 18ti letých slečen. Nebylo to úmyslné, se mnou je musel poslouchat celý vagon metra. Není podstatné, o čem se bavily, ale jak. Cítila jsem v tom obrovskou energii, radost ze života a příslib zázraků. Uvědomila jsem si, že kdysi jsem byla taky taková. Taky jsem se ničeho nebála, měla jsem sny a veřila, že se uskuteční. Nevím, kam se poděl ten život, ta radost. Myslím ale, že se začaly ztrácek, když jsem se zamilovala. Poznala jsem tak něco neskutečně krásného, do té doby nepoznaného a začala se bát, že o to přijdu. Můj drahý i přesto, že byl na ICQ, se mi dnes ani nezeptal, jak se mám, co dělám, neřekl nic, co by nemohl říci svému kamarádovi z hospody. Tak jsem v rozpacích. Následující dny budou zkouškou našeho vztahu a pokud budou vypadat podobně, jako ten dněšní, tak skutečně nestojí za nic. Jsem z toho smutná, ale věřím, že snad existují chlapi, které by zajímalo, jak se mám, kteří by mi jen nenapsali, že po hotelu chodí elegantnější šlapky.

Volala jsem mámě. Smutným hlasem jsem ji chtěla vylíčit situaci. Nenechala mě ani dořici první větu, když začala o nějaké hlíně, že potřebuje zvednout o metr zahradu. Zarazila jsem se. Chtěla jsem ji právě detailně popsat své prychické rozpoložení, ale evidentně ji to nezajímalo. "Tak jo", řekla jsem a dusila další slova. Svůj prvotní plán jsem raději nechala plavat. Pak si telefon vzal táta, což je vždy problém. Ptal se, jak se mám a rázem si sám odpověděl, že dobře. To už jsem ale vylítla a začala křičet, že se mám naprosto debilně, že horší už to být nemůže, že můj vztah je v troskách a že nevím, jak z toho všeho ven. Řekl, že se okamžitě mohu přestěhovat do bytu po babičce. Uklidnilo mě to. Babička zemřela začátkem ledna. Velmi smutná záležitost. Nicméně mám už kam jít. Už se nemusím vrátit do mého chladného pokoje a tiše a bezmocně přihlížet, jak děda trýzní všechny kolem. Je to lepší než Red Bull. Křídla do budoucnosti.

Den první.

Odjel dnes ráno. Nařídila jsem si budík na 3:45, abych se s ním mohla rozloučit. V bytě takhle časně bylo chladno a celé mé tělo bylo zaplaveno smutkem. A strachem. Přes čtrnáct dnů ho těď neuvidím a jelikož jsem bláznivě zamilovaná, ty dva týdny zdají se býti věčností. Řekl, že mě miluje a políbil mě. Zatímco on se usmíval, já plakala. Zalezla jsem si zase do pelechu a doufala, že prospím celý den. Probudila jsem se kolem půl desáté. Napsal mi už dvě SMS. Ihned jsem odepsala, ale zpráva nebyla doručena. Měl právě v tu dobu přesedat v Amsterdamu. Snažila jsem se nějak se zabavit. Nic nefungovalo. Nakonec jsem v zoufalství otevřela naší lékárničkovou skříň a hledala Neurol. Nebyla tam. Rázem mi došlo, že jsem ho asi tak před měsícem, kdy jsem neměla o Africe ani tušení, v záchvatu uklízení vyhodila. Expiraci měl pouze do konce 12/07, ale teď by se tak hodil!!! Nevím, jak funguje na úzkost a strach, ale spím po něm jako dítě. Zaspat smutek, to jsem přesně potřebovala. Nicméně Neurol ani nic podobného jsem po ruce neměla a tak jsem zůstala jen já, úzkost, strach, kočka a prázdný byt. Pustila jsem se do úklidu. Zabavila jsem se tak na 2 hodinky a pak už jsem se cítila o něco lépe. Alespoň tak, že jsem se mohla mrknout na matiku. Mezitím jsem ještě na idnes zkontrolovala, jestli náhodou nespadlo letadlo. Na nebi i při zemi se zdál být klid. Pustila jsem si hudbu a na chvíli se mi skutečně podařilo odpoutat se od přítomnosti. Zacvičila jsem si. Akorát jsem pila teplý čaj, když zavolala Minda. Ptala jsem se jí, jak přežít, jak se nezbláznit. Skutečně všechny mé kamarádky nechápou, jak mohu tak sebetrýznivě prožívat přítelovu služební cestu. Možná ale proto, že já prožívám sebetrýznivě všechno. Když jsem náhoudou šťastná, jen žiju ve strachu, že šťastná být přestanu. V konkrátním případě, že se vztah stane minulostí. Smutek a úzkost člověka unaví. Jdu spát.